Obec Roztoky u Jilemnice leží v Podkrkonoší v okrese Semily. Semilský okres je dnes součástí Libereckého kraje a z Bohdašína to je asi osmdesát kilometrů. Ve vesnici žije skoro jeden tisíc obyvatel, proto není divu, že je tu na dvě stovky hasičů a na čtyřicet hasiček a pětadvacet mladých hasičů. Tvar obce je hodně podobný Kounovu, takže nudle s domy po obou stranách silnice. Celá obec je dlouhá asi pět kilometrů.

Jak jsem zmínil na začátku, vyrazili jsme v pátek odpoledne ve složení: Josef Černý (starosta), Jaroslav Livar, Petr Honěk (vedoucí výpravy), Josef …(zaměstnanec truhlářství Hoblík), Petr Beneš a já. Před soumrakem jsme ještě stihli postavit stan, shodou okolností vedle kamarádů ze Skořenic, kteří nám pomohli loni při návratu z Litoměřic. Je pravda, že postavit vojenský stan pouze pro šest lidí je jako jít s dělem na komára, na druhou stranu jsme měli spoustu prostoru. Navíc poté, co jsme zjistili, že nám chybí přední díl, stalo se naše obydlí opravdu prostorným. Někdo trefně poznamenal, že když máme otevřené srdce, tak proč bychom nemohli mít otevřený stan. Na štěstí nám počasí přálo a kapky deště jsme viděli až v neděli při odjezdu.

Jak už to na podobných akcích bývá, večer se konala kousek opodál zábava. Celý amfiteátr burácel až do ranních hodin. Někteří bratři hasiči byli tak rozjaření, že nás ostatní spáče vzbudili stylovým troubením v rytmu ,,Hóří!" již v šest hodin ráno. Ničemu to nevadilo, protože jeden z místních podnikatelů přichystal pro účastníky pokusu výbornou snídani v areálu místní továrny. Protože dnes už ani kuře zadarmo nehrabe, tak připravil ceník, na který byla radost pohledět. Posuďte sami: pivo i káva za korunu, rohlík za deset haléřů, polévka za dvě koruny, sekaná s bramborovým salátem za dvě padesát.

Ráno nám přijela posila ve složení Josef Mádr st., Jaroslav Linhart st. a velitel Josef Linhart. Asi v půl desáté vyšel z bran závodu průvod. Před radnicí nás přivítal starosta obce i obce hasičské a zástupci jednotlivých sborů byli pozváni do místní sokolovny na slavnostní výroční schůzi. Zde jsme se také dozvěděli, že pokus vypukne o půl jedné.

Nakonec se do Roztoků sjelo více jak čtyřicet sborů z celé republiky. Přijeli hasiči z Klatov či Opavska a byl přítomen také jeden sbor z Polska, čímž by se případný rekord stal i rekordem mezinárodním. Jedinou podmínkou pro účastníky bylo stáří stříkačky. Pokusu se mohly účastnit pouze stroje vyrobené do roku 1925. Naše stříkačka vyrobená v roce 1886 patřila k nejstarším exemplářům a sklízela zasloužený obdiv nejen v Roztokách, ale i ve městech a obcích, kterými jsme cestou do Roztok projížděli. K vidění byly ale i jiné skvosty, jako dvě parní stříkačky a tři motorizované.

Ještě nikoho nenapadlo se pokoušet o podobný rekord, takže i kdybychom spojili pouze dvě hadice, bude rekord dosažen. Nad pokusem bděli zástupci Agentury Dobrý den z Pelhřimova.

Nadešel kýžený okamžik a jednotlivým sborům a jejich stříkačkám byla přiřazena místa na trati. Trasa byla vedena po návsi od rybníčku z mírného kopce dolů k nádrži a zase zpátky nahoru. Na začátku byly zařazeny parní a motorizované stříkačky, poté ruční a na samém konci byla stříkačka polského sboru. Náš sbor měl číslo dvaadvacet, což bylo kousek za otočkou. Mezi jednotlivými stříkačkami byly nejméně šedesátimetrové rozestupy. Díky naší poloze na trati jsme začali pumpovat asi po tři čtvrtě hodině. Dalším plusem byl výkon naší stříkačky. Proto jsme v porovnání se sousedy pumpovali o poznání méně. Na druhou stranu nás bylo pouze šest, zatímco ostatní sbory byli ve větších počtech, takže se prostřídávali. Jako jediní jsme ale měli s sebou buben, kterým nám Petr Honěk udával tempo a také nebylo sboru, který by si pumpování zpříjemňoval zpěvem. Asi proto jsme neměli nouzi o obecenstvo.

Po třech a půl hodinách pumpování došla voda v rybníčku, o kterém místní mluvili jako o bezedném, a tak jsme museli pokus o rekord ukončit. Podařilo se nám dopravit vodu na vzdálenost 4 468 m a tím jsme se zapsali do Guinessovy knihy rekordů.